Jak se zbavit závislosti na pochvale a zažít lásku – kniha Bdělost

Meditační zvonekCo se týče literatury o duchovním růstu, nějaké knížky už jsem přečetl. Jen málokterá kniha však byla pro mne tolik srozumitelná a poskytla mi tolik odpovědí a radosti z Aha zážitků, jako Bdělost od Antony de Mella.

Kniha obsahuje spoustu vhledů do toho, jak žijeme jako spící, neprobuzení, takže je pro mě těžké vybrat ty zásadní myšlenky. Vyberu tedy pouze zlomek z knihy, který mě asi nejvíce zaujal. Jedná se o teorii, jak štěstí lidí je zbytečně a chybně závislé na ostatních. Lidé žijí ve strachu, že jim ostatní ublíží, a zároveň v závislosti na pochvalách a potvrzeních od ostatních. Lidé neumí žít ve vnitřní samotě.

O strachu z lidí a okolního světa

Myšlenka v knize je taková, že není důvod mít strach nebo prožívat negativní pocity z toho, že nám okolní svět ublíží. Když mě někdo bodne do ramene, mám dvě možnosti, rozdíl je jenom v mém prožívání:

  • Prožívám strach a nenávist k tomu, kdo mě bodl, a bolest z bodnutí
  • Neprožívám strach ani nenávist, ale prožívám bolest z bodnutí

Situace je stejná, ale v druhém případě jsem daleko svobodnější. I moje reakce na nastalou situaci budou daleko vhodnější, protože nebudou zatíženy nějakým afektem. Po porovnání obou bodů je zřejmé, že prožívání strachu a nenávisti nepramení z okolního světa, ale z našeho nitra. Můžeme se svobodně rozhodnout, jak budeme prožívat.

Zároveň Mello píše, že negativní emoce jsou přirozenou součástí života a není potřeba se kvůli nim trápit. „Před osvícením jsem měl deprese, mám je i po osvícení.“. Rozdíl je v tom, že si je uvědomíme a neztotožníme se s ním. Popisuje je jako mraky na nebi, které plynou. Chvíli zakryjí slunce, ale za okamžik už tam nejsou. My nejsme ty mraky, ale jsme to nebe. Mello radí: „Neztotožňujte se se svou depresí, neříkejte, že jste v depresi, ale že máte depresi nebo ještě lépe, že právě prožíváte depresi.

Dává tento návod, jak si udržet bdělost. Pomocí něj je snadné negativní emoci překonat a nechat mraky odplynout:

  1. Uvědomte si svoji negativní emoci
  2. Uvědomte si, že je způsobená pouze Vámi, ne okolním světem ani lidmi kolem vás
  3. Uvědomte si, že emoce není vaší součástí, pouze součástí vašeho prožívání

O závislosti na druhých – pochvaly a potvrzení

Většina lidí je závislá na svých vztazích a lidech kolem sebe. Např. manželé spolu nežijí z čisté lásky, ale protože se potřebují. Běžný táta typicky chodí do práce, protože chce být doma oceněn a pochválen, jak dobře dokáže zabezpečit rodinu. Potřebuje cítit vděčnost od vlastní rodiny. Pokud se mu vděčnosti nedostává, cítí smutek nebo zlost. Stejně tak běžná máma, která stíhá dělat spoustu věcí, se „pro rodinu obětuje“. Potřebuje ke svému štěstí slyšet slova útěchy a chvály od tatínka nebo dětí. Kolikrát jsem už slyšel potvrzení od spokojené Lenky „Ty víš, co máš říct, viď?“, když jsem pochválil dobré jídlo, které uvařila, nebo ocenil uklizený dům.

Problém je ale nasnadě. Ke svému (pseudo) štěstí v takovém stavu lidé potřebují ostatní. Nedokáží být šťastní bez pozitivní zpětné vazby od druhých. Vede to pak k tomu, že lidé svůj život řídí tak, aby byli oceněni, a ne tak, jak je to pro ně přirozené a radostné. Úspěch nějaké aktivity pak nevidí v té aktivitě samotné, ale v tom, jak velká pochvala od ostatních v té souvislosti přišla.

Já jsem osel, ty jsi osel

Často spolu lidé jsou jen proto, aby se navzájem potvrdili. Celá komunikace je o tomto: „Já jsem OK, ty jsi OK“. Mají z toho dobrý pocit, protože to naplňuje jejich potřebu po pochvale. Někdy komunikace může být i jednostranná: „Ty jsi OK, Děkuji, jsem OK“. To může být třeba tehdy, když osoba A má pocit, že osobu B kvůli něčemu potřebuje. Potom jí říká: „Ty si OK“. Osoba B sice osobu A nepotřebuje, ale dělá jí dobře, jak jí osoba B lichotí a potvrzuje. Oba dva ale nesmyslně tráví čas, který by mohli využít lépe.

Anthony ve své knize nahrazuje vzájemně si lichotící „Já jsem OK, ty jsi OK“ za něco bez ega „Já jsem osel, ty jsi osel“. Tak dává najevo, že mu je jedno, co si o něm myslíte, a také, že nezáleží na tom, co si on myslí o vás. V tom je pak velká svoboda a může teprve začít smysluplnější komunikace.

Příklad mé vlastní závislosti na pochvale

Při čtení knihy jsem si uvědomil, jak snadné je sklouznout od vědomého jednání, které je v souladu se sama sebou, k jednání závislém na pochvale. Když ministerstvo ŽP vydalo negativní posudek k řízení EIA k otázce spalovny v Rybitví, váhal jsem, zda o tom mám napsat článek na tento blog. Tušil jsem, že by se to promítlo nárůstem statistik čtenosti mého blogu, protože to lidi v té době hodně zajímalo.

Nakonec jsem (správně) usoudil, že k tématu nemám žádnou osobní zkušenost nebo novou informaci, kterou bych mohl v článku poskytnout. Článek by byl pouhou kompilací informací z jiných zdrojů a nic nového (ani dobrého) by nepřinesl. Pokud bych však ho napsal, sice by se mi zvýšila čtenost, ale jednal bych v rozporu sám se sebou a byl bych v tu chvíli (byť nevědomě) nešťastný.

Je těžké žít bez pochval a potvrzení?

Je to velmi těžké. Již od malička nás vychovávali k závislosti na pochvale. Pochvala je jako droga, na kterou je snadné si zvyknout, ale velmi těžké si odvyknout. Závislosti se můžeme zbavit jen tehdy, kdy si jí uvědomíme. Lidi, které znám a kteří to dokázali,bych určitě spočítal na prstech jedné ruky.

Doporučuji si knihu přečíst, abyste pochopili, čím je tahle závislost špatná a proč brání skutečnému prožívání štěstí a lásky. Pak je šance, že odhodíte vaši potřebu pochvaly a dokážete být šťastní i zcela o samotě, bez lidí, jen vnímáním úžasnosti světa bez růžových brýlí.

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading ... Loading ...

11 Comments so far

  1. Viki on Březen 5th, 2010

    Zajimave. Obecne s tim souhlasim, ale mam takovou otazku na zamyslenou. Myslis, ze se clovek dokaze odprostit od “pseudo” radosti poskytovane prostrednictvim vzajemnych vazeb mezi lidmi, kdyz je to tvor vseobecne spolecensky? A myslis, ze toto odprosteni je pro cloveka, jak ho zname, prospesne? Mluvis o tom jako o prirozenosti, neni nasi prirozenosti zit v pseudo realite?

  2. Jety on Březen 5th, 2010

    Lenka: Od teď tedy žádné pochvaly opraveného světla, umytého nádobí a uspaného Matouška… těším se na odkrývání, jak nám to půjde bez nich :-)

  3. Jety on Březen 15th, 2010

    Ahoj Viki, to je zajímavá otázka… Myslím, že je naší přirozeností žít život provázaný s ostatními lidmi. My vytváříme s lidmi různá citová i jiná pouta – rodina, přátelé, sousedi. Použil jsem slovo pouto, vnímání vztahu jako pouta bych rád sám změnil – přestat mít vztahy jako pouta a spíš je brát jako dary, na nějž 1) nemám nárok 2) ke štěstí je nepotřebuju 3) přináší mi radost.

    Nechci tedy zahodit všechny vztahy s lidmi a žít o samotě.

    Ta pseudo realita s pseudo radostí z pochval, o níž píšeš, je sice dnes zcela normální a běžná, nemyslím však, že by byla pro člověka přirozeným stavem, je to něco v co se to časem zvrtlo :) .

  4. Tony on Březen 24th, 2010

    Moc povedenej blog.
    Má to sense, a to se mi líbí.
    Buddhismus je něco hezkýho.
    Chystám se k jeho studiu.
    Tím nemyslím, že bych jaksi nábožensky transformoval, ale nemůžu říct, že se to někdy nestane.
    Nicméně opravdu pěkný, to je.
    :-)

  5. Jety on Březen 25th, 2010

    Ahoj Tony, díky za pochvalu… Nějak se mi ale nedaří z ní nemít radost :)

  6. annonym on Březen 30th, 2010

    musim říct, že tvůj blog je opravdu zajímavý a ještě zajímavější bylo, když sem se přez článek na zamyšlení dostal ke komentářům, které mě nutí ještě více myslet… v podstatě souhlasim s tim, že to není přirozené a že se to zvrhlo v něco co bych nazval určitým druhem závislosti. A tuto závislost bych zařadil ještě do kategorie psychická. Osobně tvrdim, že té je horší se zbavit. Neříkám, že to není možné, ale na rozdíl od fyzických, kde stačí mít dost silnou vůli, tady je to ještě o větší podpoře ostatní a pokud se chci zbavit určitým způsobem něčeho co k samotnému oproštění od toho potřebuji, nevim jak bych to řešil…

  7. Jety on Březen 30th, 2010

    Ahoj, podpora od ostatních (ve smyslu “poskytneme ti pomocnou ruku”) při zbavování se závislosti na pochvale myslím není totéž co pochvala od ostatních (ve smyslu “jo, jdi do toho, děláš to správně”), takže tam se to snad nezacyklí.

  8. Libor on Červen 6th, 2010

    Nazdaar
    2.hy pokus may all captchas go to hell

  9. Jety on Červen 20th, 2010

    Zkouška capchy

  10. Remcal on Červenec 26th, 2010

    To hluboké poznání, že okolní svět prožíváme v sobě a radost i strast vzniká uvnitř, je obsaženo v mnohých východních naukách. Co se píše v té knize není nic objevného, jen srozumitelně popsáno pro současného člověka, což je důležité.
    To potvrzování pochvalou je vlastně pěstování ega, něčeho odlišného a zbytného od pravého já. Je to v nás velmi pevně vypěstováno, čím více se toho snažíte zbavit, tím více objevíte šíři onoho “kulturního” naprogramovaného chování a prožívání.. Je to těžké, nikoli však nemožné:)

  11. Iv on Leden 25th, 2019

    Zrovna čtu výše zmíněnou knihu a narazila jsem na tvůj blog. Sice jde o zamyšlení staršího data, přesto reaguji.
    Pokud se chci něčeho zbavit, tím více se mi to zjevuje. Je to něco jako učební lekce, kterou nezvládám, a proto se opakuje. Ano klíčem je neztotožnit se s myšlenkami a emocemi. Pokud je nerozvinu, utichají. Dám-li jim náboj, začnou mne ovládat. Je jen v mé moci, co učiním. Není důležité, co se mi děje (pořád se něco děje), ale co pociťuji ve svém nitru. To mě formuje. Bud upadám do stále hlubšího spánku, anebo se probouzím a vymaňuji z iluze hmoty. To vše neznamená, že budu poustevníkem. Budu stále součástí společenství, jen budu vnímat věci a události v širším spektru, a v klidu.
    Pokud činím cokoli nezištně, tedy ze své vůle a ráda, neočekávám žádné pocty. A pokud přijdou, tak jó, ale niterně mnou necloumají. Jen přijdou a zase odejdou. Nesoutěžím, prostě jen obyčejně žiji.