4. dějství

V okolí malé věže, která vyrůstala z jejího většího bratra, až na šepot větru nebylo slyšet téměř nic. Věž stála v nejzažším koutu palácového komplexu, mimo ruch všeho dění. Z věže stoupal slabý dým. Wutra si toto místo oblíbil pro svá soustředění a právě tady teď Regard na lavičce čekal, až skončí s obřadem.

„Jak dlouho už je uvnitř, Karen?“

„Už asi tři dni, pane. Ten starý blázen si poručil spoustu nesmyslů a zamkl se tam jako krtek. Kdo ví, jestli ještě vůbec žije, od té chvíle, co se zamkl, jsem zevnitř neslyšela ani jeden zvuk.“

„Co potřeboval k obřadu tentokrát?“, zeptal se Regard.

„Poručil si donést káď vody, svazek svíček, pergamen, brk, rohož, 50 loktů černého sametu a nějaké jídlo. Taky musím přikládat tady do toho krbu pokaždé, když na téhle věci klesne tahle ručička semhle.“

Regarda bavilo pozorovat, co za novinky a přístroje používal Wutra ke své práci. Pamatoval si, jak se Wutra kdysi dříve pokoušel domluvit se stromy tím, že se nahý postavil do lesa s nohama zahrabanýma do země. Nebo kdysi položil svůj talíř na zem, a postupně se od něj vzdaloval. Přitom měřil, jak daleko může od něj odejít, dokud se jeho pes na jídlo nevrhne, pokud se na něj usmívá nebo mračí. Regard by rád viděl, co dělá tentokrát, jenže přes okna byla natažena černá látka. Z toho, co věděl, pochopil, že se Wutra snaží oprostit od veškerých smyslových pocitů, jako byl zrak, bolest, chuť i sluch. To mu zřejmě pomáhalo při hlubším soustředění a naslouchání Hudbě. Po asi dvou hodinách, co se nedělo vůbec nic, se Regard zase vzdálil.

…

V zámku zašramotil klíč. Poté Karen opatrně otevřela dveře a na světlo vyšel mžourající mudrc. Ač ho pozorovala sebepečlivěji, z jeho výrazu nedokázala vyčíst nic. Wutra se tvářil nijak. Přestože ve věži strávil 5 dní, vypadal svěže a odpočatě. Pouze denní světlo mu činilo viditelné problémy a když se ho Karen optala, zda je pán v pořádku, zeptal se jí jenom proč tak křičí.

„Konečně jsi zpátky, Wutro, už bylo načase. Během tvé, ehm, nepřítomnosti, se stala spousta věcí. Co je ale nejdůležitější, Narat se blíží k Batalixu. Včera jeho vojska prošla kolem Hordovalu. Bitva se uskuteční už zítra. Co jsi zjistil?“

„Mé zprávy jsou špatné, pane, a nebudeš je slyšet rád. Narata nemůžeš nikdy porazit, to je to co jsem zjistil. V jakékoliv bitvě s ním vždy prohraješ. Jediná cesta pro naši zemi je taková, že jej uznáš jako svého spojence. Pak existuje naděje a lze doufat, že to ho uspokojí natolik, že nebude riskovat oslabení své armády v boji s tebou.“

„Co to říkáš!?! Nic není dáno předem, ani výsledek bitvy, ani nic jiného! Nikdy se nepodvolím někomu jako je on!“

„Pak tvá země zanikne a tvůj lid bude trpět pod jeho nadvládou…“

„Kde bereš tu jistotu, že ho neporazíme? Někdo se musí postavit jeho zvůli, a kdo jiný to může být než já?“

„Jistý si nejsem ničím, to, že prohrajeme, je pro mě věc pouze zřejmá. Ale domnívám se, že je to tak. Hudba mi to prozradila. Musíš mi uvěřit, závisí na tom osud nás všech!“

„Nevěřím na osud, Wutro, je mi líto. I kdybych ti uvěřil já, což se nestane, nikdy se nevzdám. Nemohl bych se pak podívat do očí nikomu a ztratil bych tvář i sám před sebou.“

„Bál jsem se toho, můj pane. Nic si nepřeji víc, než abych se mýlil.“

„Čekal jsem, že mi tvůj obřad pomůže se rozhodnout. Díky tobě však jsem ještě málem ztratil důvěru ve své činy. Zklamal si mě.“

„To je mi líto.“

<< Třetí dějství | Páté dějství >>