Tuhle sobotu jsme strávili v pardubické sokolovně na jógovém programu, který trval od 9:00 do 15:00. Učitelem byl tradičně Láďa Lebeda, který tyhle soboty vede už řadu let. Co bylo na programu?

Začalo se asi dvouhodinovým cvičením hathajógy pro protažení a rozehřátí těla.

Pak jsme trénovali plný jógový dech, který spočívá v tom, že při nádechu se nejprve nadechnete jakoby do břišní oblasti (břicho se zvětšuje), pak do hrudní (hrudník se roztahuje) a nakonec do podkličkové (hrudník se zvedá, vzduch jde do horní části plic v oblasti pod klíčními kostmi). To vše v rámci jednoho nádechu. Při výdechu je pořadí stejné, nejprve odchází vzduch z oblasti břicha.

Poté následovaly tři série dechového cvičení.
Bhastrika Pranayama. Na dynamickou hudbu jsme v rychlém tempu opakovaně vydechovali a nadechovali, s důrazem na výdech. Každá výdechová série trvala kolem tří minut, mezi nimi byli několikaminutové pauzy, kdy jsme leželi a poslouchali výbornou relaxační hudbu. Technika je pěkná zabíračka na svaly, kterými se dýchá, ještě dnes je cítím. Holt nejsme zvyklý zhluboka dýchat! Při první a třetí sérii se mi dobře dařilo, v rukou jsem cítil silné a velmi příjemné brnění.

Na youtube jsem našel pěkné video pro tuto techniku, cvičenou pomaleji a s důrazem jak na výdech, tak na nádech.  (Poznámka 28.2.2008: Bohužel, toto video už bylo z youtube staženo kvůli porušení autorských práv)

Následovala meditace smíchu (též zvaná poloha brouka), kterou mám moc rád. Spočívá v tom, že si každý lehne na záda, nohy a ruce pokrčené zdvihne nad sebe, začne s nimi třepat a hlasitě se smát.

Je to velice zvláštní pocit, smát se bezdůvodně. Zpočátku se smál hlavně jenom Láďa, takovým tlačeným smíchem, hlubokým HAHAHAHA, ale postupně jsme našli odvahu a nesměle se k němu připojili. Dlouho jsem bojoval se svým egem - Přece se tady nebudu smát jako magor! :). V druhé půlce se mi ale podařilo hodit ty myšlenky za hlavu a užít si to. Hodně mě ke spontánnímu rozesmání pomohlo, když se začaly svými tenkými hlásky chechtat i dvě předškolní děti, které se svými rodiči tuhle techniku také cvičili.

Můj nejhezčí sobotní zážitek z celé soboty následoval po obědě. Věnovali jsme se spontánnímu tanci - na hezkou hudbu se každý může projevovat pohybem a zvukem, jak chce. Někdo si tleskal, někdo se pohupoval na místě, někdo “cestoval” po tělocvičně. Já jsem se zavřenýma očima tancoval v růžku, Lenka tancovala o kousek vedle. Děti taky tancovali a začlo je to natolik bavit, že do tance hlasitě výskaly. Neviděl jsem je, ale vlastní tanec plus tyhle dětské bublající zvuky ve mě vzbuzovaly na malinké chviličky pocity dokonalého štěstí.

Tak díky všem, co tam byli, bylo to fajn. I s tradičním zpíváním mántry Óm v kruhu na konci.